1.5: Napětí určuje rychlost světla

Domů ／ Kapitola 1: Teorie energetických vláken

1.5 Napětí určuje rychlost světla

Světlo je svazek poruch šířících se „mořem energie“. Jeho maximální rychlost není jedna a táž konstanta všude ve vesmíru; v každém místě a čase ji nastavuje místní napětí prostředí. Vyšší napětí zvyšuje lokální mez šíření, nižší napětí ji snižuje. Rozložení napětí podél dráhy tak „přepisuje“ celkový čas průchodu světla.

V laboratoři měříme místními měřidly a hodinami, které se samy škálují spolu s okolím. Naměřená hodnota proto zůstává téměř konstantní; říkáme jí měřená rychlost světla.

Oba výroky se nevylučují: lokální rychlostní mez světla se s napětím mění, zatímco naměřená hodnota zůstává v dostatečně lokálních pokusech stálá.

Názorné představy

• Na téže bubnové bláně: čím je napjatější, tím rychleji běží ozvěna.
• Na téže struně: čím je více napnutá, tím rychleji se posouvají hřebeny vln.
• V „tuhnějším“ prostředí se zvuk šíří rychleji.

Intuitivní závěr: větší napětí a rychlejší návratová síla ⇒ rychlejší šíření.

I. Proč vyšší napětí zrychluje šíření (tři jednoduché důvody)

• Čistší předání pohybu. Při vysokém napětí je prostředí rovnější a více napnuté. Po poruše působí obnovovací síla silněji a bez váhání, takže posun rychleji přechází na další prvek a čelo vlny postupuje svižněji.
• Méně úniků do stran. Při nízkém napětí má porucha sklon se vyduťovat a krabatět a energie uniká do stran. Vysoké napětí tyto okliky tlumí, soustřeďuje energii do směru šíření a zvyšuje účinnost.
• Vyšší poměr obnovy k brzdění. Při stejné „množině materiálu“ větší napětí posiluje obnovu a snižuje zdržení a neochotnou setrvačnost. Kolektivní výsledek je vyšší rychlost.

Stručně: vysoké napětí = silnější obnova + menší prodleva + menší boční odchylka ⇒ rychlejší šíření.

II. Lokálně neměnné, mezi oblastmi proměnné (v souladu s relativitou)

• Lokální shoda. V dostatečně malé oblasti každý při měření místními měřidly a hodinami odečte stejnou hodnotu c, protože standardy se škálují s okolím stejným způsobem.
• Změna závislá na dráze. Když signál prochází oblastmi s různým napětím, může se lokální mez pozvolna měnit spolu s prostředím. Požadujeme pouze, aby signál nikde této meze nedosáhl ani ji nepřekročil; mění se mez sama, nikoli signál, který by ji „předběhl“.
• Proč je zpoždění u silné gravitace kladné. V blízkosti masivních těles je napětí vyšší a lokální mez větší; současně se však dráha světla více ohýbá a prodlužuje. Zpomalení dané delší cestou převáží nad zrychlením z vyšší meze, takže celkový čas roste — v souladu s pozorovaným gravitačním zpožděním.

III. Proč v laboratoři vždy vyjde stejné c

• Měřidla a hodiny nejsou „mimo systém“. Jsou to místní materiální objekty. Když se mění napětí prostředí, přeskalují se i atomové energetické hladiny, vlastní frekvence a odezvy materiálů.
• Měření nástroji, které se škálují s prostředím. Za těchto standardů se tatáž lokální mez čte stále jako stejná číselná hodnota.
• Proto: fyzikální lokální mez se může měnit, zatímco naměřená hodnota zůstává konstantní — první je fyzikální „strop“, druhá lokální odečet.

IV. Rychlá homogenizace v raném vesmíru

Ústřední myšlenka: V nejranějších dobách bylo pozadí napětí mimořádně vysoké; „moře energie“ bylo nezvykle napjaté. Lokální mez šíření byla proto velmi vysoká. Poruchy informace a energie mohly v krátkém čase překonávat obrovské vzdálenosti, rychle vyrovnávat rozdíly teplot a potenciálu a vytvářet velkoplošnou uniformitu, kterou dnes pozorujeme.

• Proč není nutná „inflace prostoru“. Standardní obraz vysvětluje kontakt vzdálených oblastí prudkou expanzí prostoru. Zde stačí materiální mechanismus: vysoké napětí ⇒ vysoká mez ⇒ rychlé vzájemné propojení poruch, bez samostatné inflační fáze (viz oddíl 8.3).
• Odlišení od pozdějších „akustických“ jevů. V plazmové éře zůstalo pozadí napětí relativně vysoké, avšak silné vazby a opakované rozptyly snížily efektivní pochodovou rychlost kolektivních zvukových vln pod lokální mez. Tato éra vtiskla struktuře „preferované rozestupy“, ale nemění závěr, že velmi vysoké počáteční napětí samo o sobě stačí k rychlé homogenizaci bez inflace.

V. Pozorovatelné opory a srovnání (pro široké publikum)

• Upřednostněte bezrozměrné poměry. Při srovnávání velmi vzdálených oblastí používejte poměry, jako jsou poměry frekvencí čar stejného původu, poměry tvarů světelných křivek nebo poměry zpoždění mezi více obrazy při gravitačním čočkování. Zabráníte tak záměně „spoludriftujících standardů“ se skutečnou změnou konstant.
• Hledejte vzor „společný posun + stabilní poměry“. U silných čoček či extrémních zorných směrů, pokud poměry zpoždění mezi obrazy/posly zůstávají stabilní, zatímco absolutní časy se posouvají shodně, jde spíše o signál „lokálních mezí tvarovaných napětím + geometrie dráhy“ než o zpoždění zdroje či frekvenčně závislou disperzi.
• Delší dráhy jsou citlivější. V blízkosti Země, kde je napětí poměrně homogenní, vracejí opakovaná měření stejnou hodnotu. Dráhy přes velmi velké vzdálenosti či skrze extrémní prostředí odhalují rozdíly snáze.

VI. Shrnutě

• Lokální „strop“ určuje napětí: napjatější ⇒ rychlejší; volnější ⇒ pomalejší. Naměřenou hodnotu určují místní nástroje: v dostatečně malé oblasti vždy dostáváme c.
• Strop dává potenciál, „hodiny“ geometrie: mez plyne z lokálního napětí; celkový čas z rozložení napětí a tvaru dráhy.
• V souladu s relativitou: v dostatečně lokálních „patchích“ je mez stejná pro všechny; rozdíly se sčítají jen mezi oblastmi.
• V raném vesmíru: mimořádně vysoké napětí umožnilo takřka okamžité vzájemné spojení poruch a tím rychlou homogenizaci bez samostatné inflační fáze (viz oddíl 8.3).