3.14 Konzistence horizontu: téměř stejná teplota ve vzdálených oblastech bez kosmické inflace při proměnné rychlosti světla

Domů ／ Kapitola 3: Makroskopický vesmír

I. Jev a klíčová otázka

• Tak daleko, že se „nestihly vidět“, a přesto téměř stejně teplé:
  Kosmické mikrovlnné pozadí (CMB) je mimořádně uniformní na velkých úhlových škálách; vzdálené části oblohy mají téměř totožnou teplotu. Pokud vycházíme z intuice, že „rychlost světla je všude přesně konstantní“, neměly by tyto oblasti ve viditelném raném vesmíru dost času vyměnit si teplo ani fázové informace, a přesto se jeví, že se brzy „srovnaly do taktu“. Dále používáme pouze kosmické mikrovlnné pozadí.
• Také fáze jsou „ukázněně srovnané“:
  Akustické rozložení vrcholů a dolin vykazuje zřetelnou fázovou koherenci, jako by se „polévka“ nejdřív pečlivě zamíchala a teprve potom zafixovala.
• Jak toho dosáhnout bez kosmické inflace?
  Standardní výklad zavádí velmi krátké a prudké geometrické protažení (kosmickou inflaci), aby dnes vzdálené oblasti byly dříve u sebe a stihly teplotní vyrovnání; to však vyžaduje hnací pole a výstupní mechanismus. Ptáme se, zda existuje příčina vlastní samotnému médiu, která přirozeně sjednotí teplotu i fázi na velké vzdálenosti.

II. Fyzikální mechanismus (oceán energie + proměnná rychlost světla)

Ústřední myšlenka: Horní limit rychlosti šíření není univerzální neměnná míra; lokálně jej určuje napěťový stav média. V nejranější, velmi husté a silně napjaté epoše byl „oceán energie“ neobvykle utažený, a proto byl lokální strop šíření vyšší. Jak vesmír evolvoval a napětí klesalo, strop se snižoval. Tím může přirozeně vzniknout rozsáhlé teplotní vyrovnání i fázová koherence bez nutnosti inflace.

1. Fáze vysokého napětí: „rychlostní limit“ se zvedá výš:
   • Extrémní napětí zpřesňuje předávání poruch a výrazně zvyšuje lokální rychlostní strop šíření.
   • Důsledek: v témž fyzikálním čase roste kauzální horizont; teplo i fázové informace překračují souběžně se rozpínající škály, které později vypadají „za horizontem“, čímž se brzy ustaví velkoplošná tepelná rovnováha a fázové „uzamčení“.
2. Kooperativní „obnova“: síťové, blokové budování souladu:
   • Vysoké napětí neznamená jen „rychleji“, ale umožňuje i to, aby napěťová síť „překreslovala“ oblasti po segmentech: spustí-li silná událost jednu zónu, okolí se srovnává blok po bloku v mezích lokálně dovolené rychlosti.
   • Toto síťové spolupůsobení rozšiřuje „míchání“ z bodu do plochy — nikoli geometrickým protažením, nýbrž díky vlastnímu napětí média a jeho šířicím vlastnostem.
3. Pozvolná relaxace a „zafixování“: přenesení srovnání do současnosti:
   • Jak se vesmír zřeďuje, napětí klesá a lokální rychlostní strop se snižuje; foton-baryonové plazma vstupuje do akustické fáze „stlačení–odraz“.
   • V okamžiku rozpojení se dříve vytvořená teplotní uniformita a fázová koherence „vyfotí“ jako negativ pozadí; volně se šířící fotony tento negativ donesou až do dneška.
4. Původ detailů: drobné nehomogenity a přepracování po dráze:
   • Počáteční miniaturní fluktuace nezmizely; staly se „semeny“ akustických vrcholů a dolin.
   • Později „reliéf napětí“ podél paprsku a statistická gravitace jemně vyhlazují a znovu rýhují textury, čímž vzniká pozorovaná jemná anizotropie.
   • Pokud dráha prochází vyvíjejícími se velkými objemy (například směrem ke studené skvrně), může se navíc podél cesty přičíst i nedisperzní červený/modrý posuv — jen decentní retuše původního negativu.

Klíčový bod: Lokálně invariantní, v kosmickém čase proměnné. Každý maloměřítkový experiment měří tutéž lokální rychlostní mez, avšak v průběhu kosmické historie tato mez nabývá různých hodnot dle napěťového stavu. To vytváří fyzikální prostor pro „nejdřív promíchat, potom zafixovat“ bez geometrického protažení.

III. Analogie

Představme si stejnou bubnovou blánu, kterou nejprve napneme na doraz a pak vrátíme na běžné napětí. Když je extrémně napjatá, vlny běží velmi rychle; jediný úder rychle sjednotí „takt“ na velké ploše. Po návratu na normální napětí rychlost vln klesne, ale vzor společného rytmu už existuje. Dnešní pozadí vzniklo obdobně: ještě před „návratem k normálu“ se velkoplošné srovnání teploty a fáze stihlo dokončit a při rozpojení se zafixovalo.

IV. Srovnání s tradičním přístupem

1. Sdílené cíle:
   Oba výklady chtějí vysvětlit, proč jsou vzdálené oblasti téměř izotermní, proč se akustické fáze čistě srovnávají a jak se raná kooperace „vešla do času“.
2. Odlišné cesty:
   • Kosmická inflace: Rychlé geometrické protažení, které z dřívějších sousedů činí dnešní velké škály; vyžaduje hnací pole, tvar potenciálu a výstupní detaily.
   • Proměnná rychlost světla řízená napětím: Vnitřně mediální fáze vysokého napětí zvedá rychlostní limit šíření a umožňuje síťovou spolupráci; vzdálené oblasti se srovnají v rámci „běžného časového rozpočtu“ kosmické historie bez dodatečného protažení či nových polí.
3. Kompatibilní, ale odlišitelné:
   Geometrický jazyk umí popsat ranou konzistenci; z hlediska fyziky média však není nutné vše připisovat protažení. Pozorovatelsky je přirozenější mluvit o nedisperzních podélných efektech a rozdílech doby letu vázaných na napěťové prostředí — slovník vhodnější v rámci Teorie energetických filamentů (EFT). Dále používáme jen Teorii energetických filamentů.

V. Závěr

Zařadíme-li konzistenci horizontu do rámce „oceán energie — napětí“:

• Fáze vysokého napětí brzy zvedla lokální limit šíření a společně se síťovou obnovou rychle přivedla vzdálené oblasti k teplotní uniformitě a fázové koherenci.
• Poté napětí kleslo, nastalo rozpojení a obrazec se „zamrazil“ do dnešního pozadí.
• Kosmická inflace není nutná: nejde o „prudké natažení prostoru“, nýbrž o „rychlejší přenos informace“, když to médium dovolí.

Shrnutě „téměř stejná teplota na velké vzdálenosti“ není zázrak kosmické historie, ale přirozený projev napěťové dynamiky a proměnné rychlosti světla v rané epoše, jak ji popisuje Teorie energetických filamentů.