5.16 Čas

Domů ／ Kapitola 5: Mikroskopické částice

V Teorii energetických filamentů (EFT) není čas samostatnou osou vesmíru, ale místním taktem fyzikálních procesů. Tento takt společně určují intenzita tenzoru a struktura. Protože se prostředí liší, liší se i jejich takty; proto je před meziprovozním srovnáním třeba nejprve takty převést na společné měřítko (kalibrovat).

I. Mikroskopický takt a časový etalon

Otázka: Pokud použijeme mikroskopický takt jako etalon času, budou „univerzální konstanty“ vycházet odlišně?

Hlavní body:

• Mikroskopický takt vychází ze stabilních oscilátorů, například z přechodových frekvencí atomových hodin. Vyšší intenzita tenzoru místní takt zpomaluje, nižší jej zrychluje.
• Stejné hodiny jdou v rozdílných tenzorových prostředích různou rychlostí. Bylo to opakovaně potvrzeno v měřeních s rozdílnou nadmořskou výškou i ve srovnáních satelit–země.
• Ve striktně lokálních experimentech (stejné místo i okamžik) mají výsledky fyzikálních zákonů souhlasit. Dosud není věrohodný důkaz, že by bezrozměrné lokální konstanty driftovaly s směrem či dobou.
• Porovnáváme-li prostředí bez toho, abychom jejich místní takty nejprve převedli na společný etalon, lze rozdíl taktů mylně číst jako „změnu konstanty“. Správný postup zní: nejdřív kalibrace, potom srovnání.

Závěr:
Definovat čas pomocí mikroskopického taktu je spolehlivé. Mezi-prostřední rozdíly v odečtech odrážejí rozdíly v kalibraci taktu, nikoli libovolné změny fundamentálních konstant.

II. Mikroskopický čas a makroskopický čas

Otázka: Když se mikroskopický takt v určité oblasti zpomalí, zpomalí se synchronně i makroskopické děje?

Hlavní body:

1. Makroskopické časové škály určuje souběh dvou faktorů. (1) Místní takt řídí vnitřní kroky, jako jsou fáze chemických reakcí, atomové přechody a doby rozpadu. (2) Šíření a transport řídí přenos signálu, uvolnění napětí, tepelnou difuzi a cirkulaci tekutin.
2. Zvýšení intenzity tenzoru zpomalí místní takt, zároveň však zvyšuje horní limit šíření. Jinými slovy: na témž místě jdou hodiny pomaleji, ale signály a poruchy se mohou „mořem“ energie předávat rychleji.
3. Zda „se zpomalí i makro“, závisí na tom, co dominuje:
   • Dominuje-li místní takt (např. zařízení řízená přechodovou frekvencí), tempo bude nižší v oblastech s vysokou tenzorovou intenzitou.
   • Dominuje-li šíření (např. postup čela vlny v témž materiálu), tempo může být naopak vyšší v oblastech s vysokou tenzorovou intenzitou.
4. Férové porovnání dvou prostředí vyžaduje započíst jak rozdíl taktů, tak rozdíl šíření po dráze.

Závěr:
„Pomalejší v mikroměřítku“ neznamená automaticky „pomalejší všude“. Makroskopické časové škály vznikají součinem taktu a šíření; výsledné tempo určí faktor, který převládá.

III. Šipka času

Otázka: Jak chápat kvantové experimenty, které někdy působí dojmem „obrácené kauzality“?

Hlavní body:

• Na mikroskopické úrovni jsou rovnice často přibližně reverzibilní. Jakmile si však systém vymění informace s okolím a provedeme zhrubování (coarse-graining), dekoherence smaže reverzibilní detaily. V makroměřítku se projeví jednosměrný posun od nízké k vysoké entropii: termodynamická šipka času.
• U provázání a zpožděné volby svádí tvrzení „pozdější volba určí minulost“ k omylu. Bezpečnější je chápat, že systém, měřicí aparatura a prostředí tvoří jednu síť tenzorových omezení a korelací. Změna měřicích podmínek mění okrajové podmínky sítě; statistika se tomu přizpůsobí. Žádná zpráva neběží zpět v čase; podmínky působí současně.
• Prahová kauzalita zůstává nedotčena. Jakákoli porucha přenášející informaci respektuje místní limit šíření. To, co se jeví „okamžité“, je korelace pod společnými omezeními, nikoli signál, který překračuje kauzální kužel.

Závěr:
Šipka času vyrůstá ze ztráty informace při zhrubování. „Zvláštnosti“ kvantového světa odrážejí síťová omezení a korelace, nikoli reálné převrácení kauzality.

IV. Čas jako rozměr: nástroj nebo realita

Otázka: Máme s časem zacházet jako s rozměrem časoprostoru?

Hlavní body:

• Zahrnout čas do čtyřrozměrného popisu je mocný „účetní“ nástroj. Na jednom geometrickém plátně sjednocuje zákony v různých vztažných soustavách, gravitační odchylky hodin i optické zpoždění dráhy, a to s úspornými a kovariantními výpočty.
• V Teorii energetických filamentů lze čas chápat také jako pole místního taktu, zatímco limit rychlosti přenosu dává pole horní meze šíření určené tenzorem. Pomocí těchto dvou „fyzikálních map“ lze rekonstruovat tytéž observovatelné jevy.
• V praxi se oba jazyky doplňují: takt a tenzor poskytují intuici a mechanismus (proč), zatímco čtyřrozměrná geometrie slouží k efektivním odvozením a numerice (kolik).

Závěr:
Čtyřrozměrný čas je skvělý nástroj, ale nemusí být „podstatou“ vesmíru. Čas je nejvhodnější číst jako místní takt; volme 4D vyprávění pro výpočty a vyprávění o taktu a tenzoru pro vysvětlení mechanismů. Oba pohledy jsou slučitelné, nikoli protikladné.

V. Shrnutě

• Čas je odečet místního taktu. Protože takt závisí na tenzorovém prostředí, je před křížovým porovnáním nutná kalibrace.
• Makroskopické tempo plyne ze součinnosti taktu i šíření; převládající faktor rozhodne, zda vnímáme zrychlení či zpomalení.
• Šipka času vyplývá z dekoherence a zhrubování; kvantové korelace nepřevracejí kauzalitu.
• Čas používejme jako čtvrtý rozměr pro efektivní „účetnictví“ a výpočet; jako místní takt pro popis mechanismu. Tyto perspektivy se doplňují, nikoli vylučují.