8.14 Paradigma částic temné hmoty

Domů ／ Kapitola 8:Paradigmatické teorie, které zpochybní Teorie energetických filamentů

Tři cíle

• Pomoci čtenáři pochopit, proč se „částice temné hmoty“ dlouhodobě používají k vysvětlení dodatečné přitažlivosti a růstu struktur.
• Ukázat obtíže na malých měřítcích, napříč různými sondami a v přímých hledáních.
• Nabídnout jednotné přeformulování: postavit do středu Statistickou tenzorovou gravitaci (STG) (viz 1.11) a použít sjednocené tenzorové jádro k souběžnému vysvětlení dynamiky a gravitačního čočkování bez zavádění temných částic; mikroměřítkový přínos vyplývá ze statistiky „táhni–rozptyl“ Obecně nestabilních částic (GUP) (viz 1.10); na straně záření tomu odpovídá Tenzorový šum pozadí (TBN) (viz 1.12). Níže důsledně používáme plné názvy: obecně nestabilní částice, statistická tenzorová gravitace, tenzorový šum pozadí.

I. Co říká současné paradigma

1. Hlavní tvrzení
   Vesmír obsahuje složku, která nevydává světlo, slabě se váže na elektromagnetismus, je téměř „studená“, má nízký tlak a lze ji popsat jako neinteragující (nekolidující) částice.

• Tato složka časně vytváří „lešení“ typu hala, do nějž padá běžná hmota a vznikají galaxie a kupy.
• Galaktické rotační křivky, gravitační čočkování, dynamika kup, akustické vrcholy kosmického mikrovlnného pozadí (CMB) a baryonických akustických oscilací (BAO) lze společně přizpůsobit v rámci „viditelné + temné halo“.

2. Proč je přístup oblíbený

• Úspornost parametrů: několik málo makroparametrů propojí na první úrovni mnoho typů pozorování.
• Zralé nástroje: N-tělesové simulace, poloanalytické postupy a hydrodynamické zpětné vazby jsou technicky použitelné.
• Intuitivní příběh: „více přitažlivosti = více (neviditelné) hmoty“.

3. Jak jej správně číst
   V jádru jde o fenomenologické „dopočítávání“: dodatečná přitažlivost se zapíše jako dodatečná hmota. Otázky „co jsou částice“ a „jak interagují“ se přesouvají do experimentů; řadu detailů pohlcují zpětné vazby a dolaďování parametrů.

II. Pozorovací obtíže a sporná místa

1. Krize malých měřítek a „příliš úhledné“ škálové zákony

• Opakují se potíže, jako je nedostatek trpasličích galaxií, „příliš velká selhání“, či tvary jádro–obal; často vyžadují silnou zpětnou vazbu a vícenásobné ladění parametrů.
• Dynamika vykazuje neobvykle těsné empirické relace (například barionický Tully–Fisher či vztah radiálního zrychlení): vazba mezi viditelnou hmotou a přitažlivostí na vnějším disku se skládá téměř do „jedné čáry“, což v rámci „nekolidující částice + zpětná vazba“ působí příliš náhodně.

2. Rozdíly mezi čočkováním a dynamikou a vliv prostředí
   U části systémů se objevují malé, ale systematické odchylky mezi hmotou odvozenou z čočkování a dynamickou hmotou; podobné objekty v odlišných velkoškálových prostředích či orientacích vykazují slabé, směrově shodné rezidua. Pokud se vše přičte k „systematice/zpětné vazbě“, klesá diagnostická síla.
3. Rozmanitost srážek kup
   Jednotlivé případy podporují intuici „oddělení temné hmoty“, ale existují i systémy, kde souosost hmota–plyn–galaxie této představě neodpovídá. Různé objekty často vyžadují rozdílné mikrofyzikální úpravy (samonterakce, „teplá“/„rozmazaná“ varianta), a výklad se láme na „záplaty“.
4. Dlouhé vakuum v přímých hledáních
   Přímé detekce, urychlovačové programy i nepřímé signály opakovaně nepřinesly nesporné pozitivní výsledky; mikroměřítková identita je stále nejistější.

Stručný závěr
„Přidání hmoty do hala“ funguje na první úrovni, nicméně při souběhu maloměřítkové „úhlednosti“, mezisondových odchylek, případové rozmanitosti a mikroměřítkového vakua se jednota čím dál víc opírá o záplaty a ladění.

III. Přeformulování v rámci Teorie energetických filamentů (EFT)

Jednověté shrnutí
Přepisujeme „dodatečnou přitažlivost“ nikoli jako „neviditelné částice“, ale jako statistickou tenzorovou gravitaci: pro dané rozložení viditelné hmoty sjednocené tenzorové jádro přímo generuje pole přitažlivosti na vnějším disku; stejná základní mapa tenzorového potenciálu současně řídí dynamiku i čočkování — bez temných částic. Mikroměřítkový přínos plyne ze sumace přitažlivostí během života obecně nestabilních částic a z „radiačního doplňování“ při jejich rozpadu, které čteme jako tenzorový šum pozadí.

Názorné přirovnání
Nejde o „přisypání vědra neviditelného písku do disku“, nýbrž o „moře napětí“, které se při setkání s viditelnou hmotou samoorganizuje do natažené sítě: vzor sítě (následek působení sjednoceného tenzorového jádra) vede pohyb k předepsané vnější přitažlivosti. Rychlostní pole i dráhy světla jsou dvě projekce téže sítě.

Tři klíčové body přeformulování

1. Částice jako odezva: od přidávání hmoty k přidávání odezvy
   Dodatečná přitažlivost již nepochází z „neviditelného rezervoáru hmoty“, nýbrž se počítá konvolucí sjednoceného tenzorového jádra s polem viditelné hustoty:

• Fyzikální smysl jádra: statistická „tažitelnost/stlačitelnost“ energetického moře vůči viditelným strukturám (susceptibilita).
• Složení jádra: izotropní základ, který s měřítkem plynule klesá, plus anisotropní člen vázaný na vnější pole/geometrii (integruje pohledovou osu a prostředí).
• Omezení jádra: v lokálních experimentech vrací obvyklou gravitaci; na dlouhých drahách a při nízkých zrychleních dává rozlišitelné chování.

2. „Úhlednost“ jako nevyhnutelná projekce
   Barionický Tully–Fisher a vztah radiálního zrychlení přirozeně vyvstávají jako strukturální projekce sjednoceného tenzorového jádra:

• Viditelná plošná hustota a odezva jádra společně nastavují rychlostní měřítko.
• V nízkoakceleračním režimu se vnější přitažlivost spoluškáluje s bariony téměř podle mocninného zákona.
• Saturační/přechodový tvar jádra svazuje rozptyl na malé hodnoty bez „šťastných zarovnání“ zpětných vazeb mezi systémy.

3. Dynamika a čočkování „na jedné mapě“
   Táž základní mapa tenzorového potenciálu a totéž jádro musí současně snižovat:

• rezidua rotačních křivek,
• rezidua konvergence slabého čočkování (κ),
• jemné driftování časových zpoždění ve silném čočkování.
  Vyžaduje-li každé z toho jinou „záplatovací mapu“, jednotné přeformulování podporu nezíská.

Testovatelné indicie (příklady)

• Jedno jádro pro více úloh (tvrdý test): v téže galaxii/kupe přizpůsobte rotační křivky a κ slabého čočkování týmž jádrem a extrapolujte časové zpoždění silného čočkování; tři reziduální pole by měla směrově konvergovat.
• Vliv vnějšího pole (prostředí): vnitřní rozdělení rychlostí v satelitních/trpasličích systémech se předvídatelně tlumí či zesiluje s intenzitou pole hostitele a sdílejí tutéž preferovanou orientaci.
• „Kompas“ reziduí: prostorová rezidua v rychlostních polích a mapách čočkování se zarovnávají a ukazují ke stejnému vnějšímu poli; po sloučení do tenzorové topografie lze vysvětlit jemné anizotropie „vzdálenost–rudý posuv“.
• Jednotný výklad srážek kup: pod statistickou tenzorovou gravitací vrcholy konvergence generované viditelným rozdělením + vnějšími tenzorovými poli lépe odpovídají pozorovaným orientacím a tvarům bez „částicových záplat“ případ od případu.
• Lokální návratnost: v laboratoři a v měřítku Sluneční soustavy krátkodosahový limit jádra splývá s obyčejnou gravitací, takže nevznikají blízkopólové konflikty.

Shrnutí této sekce

1. Paradigma částic temné hmoty popisuje dodatečnou přitažlivost jako dodatečnou hmotu a na první úrovni funguje; nicméně pod tlakem maloměřítkové úhlednosti, rozdílů mezi sondami, případové rozmanitosti a mikroměřítkového vakua se stále víc spoléhá na záplaty a dolaďování.
2. Statistická tenzorová gravitace + sjednocené tenzorové jádro přečítají tatáž data takto:

• generují vnější přitažlivost přímo z viditelné hustoty bez přidávání částic,
• sjednocují dynamiku a čočkování na téže základní mapě tenzorového potenciálu,
• převádějí směrově shodná, prostředím řízená rezidua na pixely tenzorové topografie.

3. Pokud se „jedno jádro pro více úloh“ potvrdí na širší třídě systémů, potřeba částic temné hmoty odpadne; „dodatečná přitažlivost“ se pak projeví spíše jako statistická odezva energetického moře než jako dosud neobjevená rodina částic.