3.17 Budoucnost vesmíru: dlouhodobý vývoj topografie napětí

Domů ／ Kapitola 3: Makroskopický vesmír

I. Jevy a otázky

• Kam směřujeme?
  Klasické obrazy kolísají mezi extrémy: nekonečně se zrychlující „chladné ticho“, „velké roztržení“, které vše rozervá, nebo „velké stlačení“, jež obrátí vývoj zpět. Tyto scénáře stojí na globálních předpokladech — například na tom, že „kosmologická konstanta“ je neměnný vnější člen — ale postrádají názorný fyzikální obraz, jak funguje samotné médium, jak struktury uzavírají „energetické účetnictví“ a proč by měl nastat právě určitý konec.
• Co ukazují pozorování?
  Galaxie postupně „vyhasínají“, kupy se slučují, prázdnoty se rozšiřují a aktivita černých děr kolísá. V souhrnu to připomíná mapu, na níž se topografie napětí pomalu uvolňuje a překresluje. Otázka tedy zní: jak napětí, hustota, energetické filamenty (dráhy, které vedou a shromažďují energii) a energetické moře (difuzní energetické pozadí) na velmi dlouhých časových škálách vyrovnávají „dluh strukturované energie“?

II. Mechanismy: budoucnost zapsaná v topografii napětí

Ústřední myšlenka: vzdálená budoucnost není jednoparametrová křivka tažená vnější silou, ale dlouhodobý vývoj topografie napětí. Hlavní trend lze číst pomocí tří „knih“: zásoba, přítok a odtok.

1. Zásoba: „napěťový účet“ strukturované energie
   • Každé samo udržované uspořádání — od svazků galaktických vláken po uzly kup, od systémů disk–tok až po uzamčená jádra — se chová jako rezervoár napětí.
   • Čím je rezervoár hlubší, tím vyšší napětí udrží a tím těsnější jsou zpětnovazebné smyčky; změna je pak „tuhá“. To tvoří zásobu strukturované energie vesmíru.
2. Přítok: „účet doplňování“ podél koridorů napětí
   • Velkorozměrové svahy a hřbety směrují hmotu i napětí k uzlům a doplňují zásobu.
   • V raných až středních epochách zanechá masivní vznik a zánik nestabilních částic po časoprostorovém zprůměrování vnitřní zaujatost (posun dovnitř), která fakticky „zahušťuje“ dlouhé svahy a stabilizuje přítok.
3. Odtok: „účet disipace“ skrze rekonexi, jety a vlnové balíčky
   • Smykové zóny a rekonexe převádějí napětí na šířící se balíčky poruch; v blízkosti jader se reprocesují na záření, dál tvoří šum napěťového pozadí.
   • Hranice uzamčených jader po velmi dlouhou dobu „prosakují“ a vracejí napětí zpět do energetického moře.
   • Dokud se odtokové kanály nesrazí na nulu, bude se strukturovaná energie postupně „odkupovat“ do difuzního pozadí.

V rovnováze těchto tří knih se topografie napětí vyvíjí v následujícím rytmu:

4. Ustavení kostry (blízký až střední horizont)
   • Vlákna tloustnou, jámy se prohlubují, prázdnoty se vyprázdňují: slučování a přítok prohlubují uzly, propojují „stěny“ a zvětšují prázdnoty; galaxie postupně „vyhasínají“ v mantinelech topografie napětí.
   • Vnitřní zaujatost přetrvává: statistické tažení nestabilních částic podpírá oblasti s vysokou hustotou a poskytuje dodatečnou oporu vnějším diskům a obalům.
   • Prostředím podmíněné limity šíření zůstávají zřetelné: kontrasty napětí zanechávají stopy v časech průchodu i v nedisperzních zpožděních světla.
5. Zhrubění a sekvestrace (dále v čase)
   • Koridory „vysychají“, zásoba se koncentruje: ubývá volně transportovatelné hmoty, přítok se stává přerušovaným; větší část zásoby se uzavírá do uzamčených jader a tlustých stěn.
   • Globální kontrast se mírní: s poklesem střední hustoty slábne univerzální vnitřní složka; reliéf topografie napětí se prodlužuje a zplošťuje. Kosmická síť připomíná spíše kostru než rozvodněný proud.
6. Únik a návrat do moře (nejzazší časy)
   • Dominují okrajové úniky: uzamčená jádra a oblasti vysokého napětí vracejí napětí skrze dlouhotrvající rekonexi a mikroprosaky.
   • Energetickému účetnictví vládne šum pozadí: difuzní, nepravidelné vlnové balíčky se stávají hlavním nositelem energie.
   • Limity šíření se sjednocují: jak se reliéf uhlazuje, regionální „lokální stropy rychlosti světla“ se na makroúrovni sbližují, ačkoliv každé lokální měření dává stále tutéž lokální hodnotu.
7. Dva hraniční obrazy (oba přirozené konce topografie napětí)
   • Hladké chladné ticho: pokud odtokové kanály zůstávají průchodné a nová zásoba řídne, krajina se globálně zplošťuje. Vesmír se jeví jako stav „jemné mlhy“ s nízkým jasem a kontrastem, ovládaný šumem pozadí.
   • Mozaikové přeuspořádání: pokud několik mimořádně hlubokých uzlů překročí lokální prahy, mohou se spustit blokové fázové přechody, které „obnoví“ ostrůvky vysokého napětí rozeseté po širokém pozadí. Nejde o celkový obrat, ale o mozaikovou lokální renesanci.
     Ať už převládne kterýkoli obraz, příčinný řetězec je stejný: zásoba se doplňuje, uzavírá a opět uniká — což vede buď k „uhlazení“, nebo k „lokální obnově“.

III. Analogické přirovnání

Pomyslete na geomorfologii planety během stovek milionů let: nejprve se zdvihnou pohoří (uzly) a shromažďují toky; později koryta mělká a prameny řídnou; nakonec se pevnina buď pozvolna mění v náhorní plošiny (hladké chladné ticho), nebo se místy zvednou nová pohoří (mozaikové přeuspořádání).

IV. Srovnání s tradičními teoriemi

1. Společné otázky: je třeba odpovědět, zda expanze zrychluje, zda nás čeká „chladný závěr“ a zda struktury dále rostou.
2. Odlišné cesty:
   • Tradiční obrazy zapisují budoucnost do globálního geometrického natažení a vnější konstanty.
   • Zde ji vracíme k řetězci médium–struktura–vedení: zásoba–přítok–odtok v rámci topografie napětí vysvětluje, proč vyhasínání nastává, proč se síť „kostnatí“ a proč koncový stav znamená buď uhlazení, nebo lokální obnovu.
3. Praktická slučitelnost: mnohé jevy slabého pole v blízkém a středním horizontu (slučování, vyhasínání, rostoucí prázdnoty) lze popsat v obou rámcích. Rozdíl je v jazyce příčinnosti: nikoli „tlačeno zvenčí“, ale samoorganizace a relaxace v témže krajině.

V. Závěr

• Budoucnost vesmíru je dlouhý cyklus v topografii napětí: samoorganizace → sekvestrace → únik → návrat do energetického moře.
• Brzy se „usadí kostra“, později systém zhrubí a uzavírá se; v nejdelších časech se napětí vrací do pozadí.
• Konečný obraz je buď hladké chladné ticho, nebo mozaika lokálních obnov.
• Není zapotřebí neměnná vnější síla ani konstanta — stačí tři knihy: zásoba strukturované energie, koridory řízený přítok a odtok skrze rekonexi, jety a vlnové balíčky.
• V tomto pojetí není vesmír „tažen k cílovému bodu“; postupně vyrovnává vlastní energetické účetnictví ve vlastním médiu podle pravidel napětí.